NEW YORK DOLLS se dali znovu dohromady (respektive pouze ti, co přežili) a natočili novou desku. Kromě toho, že se mi má narodit „malej Bolanos“, je to zpráva roku. Neznalost neomlouvá, tudíž kdo říká, že tyhle zabijáky se rtěnkou nezná, říká stejnou pitomost, jako kdyby mi tvrdil, že Leonid Brežněv byl sexy chlápek. Tenhle druh muziky není pro tebe, jsi-li traumatizován nepravidelným pohlavním stykem, či přemýšlíš-li o liposukci. Dále bych raději varoval ty, kteří neustále remcají o umění a o tom, že by potřebovali kapelu, která by mluvila jejich řečí. Co je vlastně sakra umění? Proč ta neustálá nespokojenost, když rock ´n´ roll je tak jednoduchý. A k čemu řečičky, že ta či ona kapela neobjevuje nic nového, když rock ´n´ roll je tak zábavný. NEW YORK DOLLS prostě nebyla jen parta přiblblých buzíků narvaných do kozaček našich matek. Což o to, ani já si nemažu nohy výživným krémem po jejich hladkém oholení a už vůbec nemusím nutkání na styk s jiným mužem hekticky zažehnávat myšlenkami na smrt svých rodičů. Tak proč se mi ti „ženomuži“ z Manhattanu tak líbí? A teď se mi nesnažte vnutit názor, že jsem divnej. Zakomplexovaný maloměšťák versus glam rock je téma pro samostatný publicisticko-kulturní plátek, který by stejně nic nevyřešil, protože správní chlapi se prý dělí na dobré milence a skvělé táty. No, já milence nemám a v klubu pro těhotné jsem viděl pěkných pár blbců. Sečteno podtrženo, buď budeš plácat ručičkama radostí, nebo si zacpi hubu dudlíkem, pusť si třeba LIMP BIZKIT a nezkoušej mi tvrdit o čem je rock ´n´ roll.

Bylo nebylo, nastupovala sedmdesátá léta, ušmudlaní pacifisté bojkotovali násilí a do toho přišla parta obyčejných feťáků, kteří si dělali ze všeho kurník. Snažil se je prosadit jistý Malcolm McLaren, který je narval do červené kůže. Jeden se srpem a kladivem na triku, druhý se svastikou na levici. Mimochodem, byl to ten samý Malcolm, který se poté, co se mu nepovedlo prorazit s NEW YORK DOLLS, přestěhoval do Londýna a dopiloval své veledílo se SEX PISTOLS. Každý, kdo trochu zná punkovou kulturu a historii, přece ví, že mezi nejkultovnější kapely, které měly mamutí podíl na vzniku punku, patřili Iggyho THE STOOGES a právě NEW YORK DOLLS. V dobách, kdy se jejich stylu ještě říkalo archaicky travesti rock, nebylo pro kapelu třeba většího pódia. Obavy, že nerozeznáte muzikanty od poskakujících šílenců nebyly na místě. Na celý mumraj se vysypaly tři pytle flitrů a tak to mělo vypadat. Za svou nepříliš dlouhou kariéru stačili natočit pouze dvě studiová alba, bezejmenný debut z roku 1973 a „Too Much Too Soon“ o rok později. Jejich kultovnost však zůstává dodnes tak atraktivní, že znovuoživení se dá srovnávat i s reunionem třeba takových THE DOORS. K jejich odkazu se hrdě hlásili i takové legendy jako GUNS´N´ROSES, HANOI ROCKS, BILLY IDOL, SIGUE SIGUE SPUTNIK, MOTLEY CRUE, DURAN DURAN a v podstatě každá druhá kapela, co měla alespoň jednu kytaru. Jen škoda, že se toho nedožili chudáci Johnny Thunders a Jerry Nolan, kteří po rozpadu NEW YORK DOLLS sestavili skvělou punkovou formaci JOHNNY THUNDERS AND THE HEARTBREAKERS poháněnou heroinem. Johnny Thunders byl ostatně velmi nadaný kytarista a do jisté míry i NEW YORK DOLLS vedl. Myslel si však, že je jako Keith Richards, který by snad jako jediný na této planetě (možná ještě Lemmy Kilmister) přežil i výbuch jaderné pumy. Fet ho však zlikvidoval jak zpupná dominantní manželka ušláplého dobračiska. Bubeník Jerry Nolan ho do hrobu následoval nedlouho poté. Druhý kytarista Sylvain Sylvain si po rozpadu NEW YORK DOLLS udělal skvělou rock ´n´ rollovou kapelu THE CRIMINALS a zpěvák David Johansen točil sólovky. Baskytarista Arthur Kane díky své alkoholové kariéře nebyl schopen vyprodukovat vůbec nic a dovršil ji před třemi lety naprostým uchlastáním. Ještě bych rád vzpomněl prapůvodního bubeníka Billyho Murciu, který byl takový střelec, že to s ním švihlo už během prvního turné. Když se ho nějaký chytrák snažil probrat z drogového komatu tím, že do něj lil kafe, zadusil jej. Vtipná kapela, co říkáte?

Očekávání nové desky ve mně vzbuzovalo stejné pocity, jaké má malé děcko poté, co mu slíbíte obří lízátko. Trochu jsem se obával, že typický kytarový styl Johnnyho Thunderse bude na desce hrubě chybět, ale hned první vypalovačka „We´re All In Love“ mi vykouzlila na tváři blažený úsměv. Až mě uvidíte šklebit se z mého šedivého autovraku, jak jedu na oranžovou a mířím přímo do slunce, znovu lapen do náručí bláznivého života, tak věřte, že mi v přehrávači v ten moment zní singl „Dance Like A Monkey“. Skladba „Dancing On The Lip Of Volcano“ způsobuje, že člověku narostou křídla a dívka u pokladny v samoobsluze vypadá jako Marilyn. Musím přiznat, že typické rychlejší „rock ´n´ dollsovské“ vypalovačky sluší kapele víc než pomalé zadumanější kousky, nicméně při takových „Ain´t Got Nothing“ nebo „Maimed Happiness“ přemýšlím o zarudlé tváři otrapy Harryho s hrstí arizonské země a ruské zimě počátkem čtyřicátých let. Při poslechu další pecky „Rainbow Store“ mi bude dobře i v penzionu bez koupelny a záchodu. Mick Jagger je sice skvělý frontman, ale kde by byl nebýt Davida Johansena, o kterém se dodnes tvrdí, že mu Jagger všechny ty grimasy a pózy v průběhu sedmdesátek prostě ukradl.

Jak to shrnout? Nevím proč se s tou muzikou různý lidi tolik páraj? O co se stále pokoušejí? Myslím, že to jsou všechno ztracený existence, kterým zřejmě nic jiného nezbývá. Jakoby nemohli nikdy dosáhnout toho, co chtějí. NEW YORK DOLLS jsou vysvobozením. Prostě vezmu kytaru a raz, dva, tři a jedem. Tyto věty jsou samozřejmě lehce satiricky pojaté, protože nadhled a vyzrálost, se kterou tito dnes již starší pánové hrají, není sice jako pecky v melounu, ale bez ní by to prokoučovali už kdysi. Na druhou stranu je třeba se zamyslet. Vždyť oni to všechno vlastně kdysi už prokoučovali a jak známo, je jen málo kapel, které měly takový vliv na další generace a které vyrvaly porážku ze chřtánu vítězství s takovou dokonalostí jako právě NEW YORK DOLLS. Tohle mi pomáhá věřit v opravdovost muziky. I kdybych rozházel všechny prachy na večírcích za ženský a příživníky, budu si broukat staře znějící písně a při leštění výloh vzhlédnu a řeknu: „Sakra, chvíli jsem byl král, ale za ty prachy to stálo.“.